V Austrálii jsme viděli spoustu zvláštních tvorů. Osobně bych některé z nich až tak zblízka vidět nemusela. Ale co mě teda mrzí, je, že jsme nikde nenarazili na toho malého podivína. Víte, koho myslím?
Ocas má jako bobr, a není to bobr.
Kožíšek má hustý jako krtek, a není to krtek.
Nohy mu z těla vyrůstají po stranách jako ještěrovi, a není to ještěr.
Může do vás vpustit jed, a není to had.
Pod vodou plave jako vydra, a není to vydra.
Potravou si plní lícní torby jako sysel, a není to sysel.
Přední nohy a zobák má jako kachna, a není to kachna.
Snáší vajíčka, a není to ani plaz, ani pták.
Jo, a nemá žaludek. Spolknutá potrava mu putuje rovnou do střev.
Co je to?
Ptakopysk podivný!
Určitě už jste o něm slyšeli, ale viděl ho málokdo. Žije totiž jenom na východním pobřeží Austrálie a v Tasmánii. Takovému tvorovi nebo i rostlině, co se vyskytuje jen na jednom místě, se říká endemit.
Poprvé ho Evropani spatřili v roce 1797 poblíž Sydney. Jeden exemplář ulovili, vycpali a poslali do Evropy. Evropští vědci však byli zprvu přesvědčení, že se jedná o podvrh, že si z nich někdo vystřelil. Tak výstředně tvor působil. Žádný div že pak dostal jméno ptakopysk podivný.
Dnes je přísně zakázáno vyvážet ptakopyska mimo australský kontinent. Stává se ohroženým druhem, proto je chráněný. A i australské zoologické zahrady mají s jeho chovem problémy.
Jako živočišný druh je to tvor prastarý. Vyvinul se už před 110 miliony lety.
Ptakopysk je asi půl metru dlouhý savec. Žije u sladkovodních toků a výborně plave pomocí předních nohou opatřených blánami. Zadní nohy využívá spolu s ocasem jako kormidlo.
Živí se hmyzem a rostlinami. Na dně řek či jezer vyhledává drobné korýše, měkkýše a červy, které si nacpe do lícní torby a pak se vynoří. Při potápění si oči i uši chrání kožním záhybem, z kterého vytvoří víčko. Pod vodou tedy nevidí a orientuje se hlavně čichem umístěným v ohebném citlivém zobáku. Jako jeden z mála savců taky dokáže vnímat slabé elektrické pole, které šíří všechny živé organismy. V tomhle je prý ze všech savců nejlepší. Loví hlavně za soumraku nebo za svítání, když je ještě šero. Ve dne spí v noře vybudované v břehu kousek nad hladinou.
Na souši si plovací blány zkrátí, aby se odhalily drápy potřebné k hrabání. Sameček má na zadních nohách ostruhy. Jsou to mírně zahnuté, asi jeden a půl centimetru dlouhé duté bodáky. Těmi může do těla protivníka vpíchnout jed, který se tvoří v jedové žláze umístěné ve stehně. Pro člověka není jed ptakopyska smrtelný, ale bodnutí je prý extrémně bolestivé, a bolest navíc může přetrvávat několik měsíců.
Ptakopysk je jediný savec, který snáší vejce. Samička většinou naklade jedno až tři vajíčka, která neměří ani dva centimetry. Z vajec se asi po deseti dnech vylíhnou mláďata. Přichytí se na matku a sají její mléko. Jsou úplně holá, kožíšek jim naroste až po čtyřech měsících. Teprve pak opouštějí hnízdo a poprvé vlezou do vody. V mládí mají stoličky, ale dospělí ptakopyskové zuby nemají. Obvykle se dožívají šestnácti let.
A ještě jednu podivnost ptakopysk má – schopnost biofluorescence. Když na něj ve tmě posvítíme ultrafialovými paprsky, září. Podobně jako třeba štír. Ale proč to dělají, to je pořád ještě tak trochu záhada.
PRAMENY:
Bergamini, D. Austrálie. Země a život. Artia, Praha 1973.
Cousteau a kol. Tajemství Austrálie. Slovart 1994. (expedice Cousteau).
Kol: Od agamy po žraloka. Albatros 1974.
ZDROJE OBRÁZKŮ: UNSPLASH (Museum Birmingham, Aaron de Wit, David Dode, Ronald Bradford)