Princezna Miao-šan a chrám Sensódži (Mariana)

Je pravda, že kvůli zemětřesení jsme toho z Japonska moc neviděli. Ale než ta hrůza propukla, přece jen jsme mohli aspoň na chvíli nasát atmosféru tradiční japonské kultury mezi starobylými stavbami ve čtvrti Asakusa.

Musíte si ale odmyslet davy turistů a taky fakt, že historické stavby leží v obklíčení novodobé výstavby. Ale i tak… stačí projít bránou a jste v jiném světě.

Je dobré vědět, že japonská kultura má základ v šintoismu a buddhismu.

Šintoismus je tradiční japonské náboženství. Vychází z víry v mnoho různých božstev, ochranných bůžků, duchů a mýtických předků. Nemá jasná pravidla ani přikázání.

Buddhismus je učení indického prince Siddhártha Gautamy známého jako Buddha (japonsky Butuzo), což znamená „probuzený“. Říká, že bytosti procházejí cykly zrození a umírání, až dospějí k nirváně (konečnému osvícení).

Obě učení se tu odedávna mísí a vytvářejí svébytnou filozofii životního stylu.

Legenda o princezně Miao-šan

Král Miao Chuang Jen a královna Pao Jing měli tři dcery. Nejmladší se jmenovala Miao-šan. Byla krásná, vlídná a skromná a mnohá znamení nasvědčovala, že je bódhisattvou, to znamená osvíceným člověkem, který je na cestě dosáhnout stavu buddhy (plně probuzené bytosti, která ukončila koloběh nových zrození a dosáhla dokonalé existence).

Otec chtěl Miao-šan provdat, ale princezna řekla, že se vdá jen tehdy, když se podaří odvrátit tři lidská neštěstí – stáří, nemoc a smrt. Král se rozzlobil a trestal ji hladem, nejtěžší prací, dokonce vyhnanstvím, kdy prošla i branou pekla. Ale Miao-šan názor nezměnila. Když později král onemocněl, vzdala se pro něho svých rukou a očí, aby ho vyléčila. Otec ji pak s díky prosil o odpuštění. Vtom se země začala otřásat, z nebe padaly květy a princezna náhle vypadala jako dřív. Stala se však vtělením bohyně soucitu Kuan-jin (japonsky Kannon).

(Kronika čínského buddhismu od Tsu Hsiu z roku 1164.)

Další legenda říká, že v roce 628 vylovili dva japonští rybáři z řeky Sumida malou zlatou sošku buddhistické bohyně soucitu Kannon. Nejdřív sošku uchovávali ve své chýši, ale jak se lidé k sošce sjížděli zblízka i zdaleka, vystavěli bohyni chrám nazvaný Asakusa Kannon, nebo také chrám Sensódži.

V okolí chrámu vznikaly další stavby, které daly základ čtvrti Asakusa. Dnes je to nejstarší část města Šimatači z období Edo, které bylo později přejmenované na Tokio.

Celá oblast byla roku 1923 poničená zemětřesením, ale historické stavby ho ustály. Úplnou zkázu však způsobilo americké bombardování v době 2. světové války. Chrám Sensódži tak musel být na původních základech postavený znovu.

Soška bohyně Kannon, která údajně měří pouhých 7,5 centimetru, je prý v chrámu ukrytá dodnes, ale je tak posvátná, že obyčejný smrtelník ji nesmí spatřit.

Chrám Sensódži neboli Asakusa Kannon

buddhistický chrám
postaven v roce 645
nejstarší chrám v Tokiu

Pagoda

měří 52 metrů
podle buddhistické tradice má lichý počet pater, tady pět
patra jsou volně navlečená na pružný dřevěný pilíř, takže při otřesech se věž chvěje a naklání, ale nespadne
zničená byla bombardováním za 2. světové války
replika je z roku 1973

Brána hřmění neboli Kaminarimon

v bráně visí obrovský červený lampion
po stranách jsou sochy boha větru Fúdžina a boha hromu Raidžina

Hózómon

dvoupatrová brána
za ní je obří bronzové vykuřovadlo, jehož dým prý přináší zdraví

Nakamise – dóri

ulička vede od Brány hřmění k bráně Hózómon
měří 400 metrů
je lemovaná obchůdky a stánky s tradičním japonským zbožím

Asakusa džindža neboli Sandža-sama

šintoistická svatyně
stojí v buddhistickém areálu Sensó-dži hned vedle hlavního buddhistického chrámu
postavena v polovině 17. století
zasvěcena bratrům rybářům, kteří sošku bohyně našli, a také jejich pánovi Nakatomovi, který na tomto místě nechal postavit vůbec první svatyni

V okrsku jsou další brány a menší stavby, vpravo na snímku kamenné torii se šintoistickou svatyní.