Pouštní růže pro Johanku (Mariana)

Kámen, který jsem našla v písku vedle auta při krátké zastávce v poušti, nemám. Patřil mi jen chvilku, a i ta chvilka nás málem všechny stála život.

Nahmatala jsem tenkrát bosou nohou něco tvrdého a v prvním okamžiku jsem se vylekala. Průvodce Tárik zrovna mluvil o štírech, a ačkoliv všichni nejsou jedovatí, co se týká bodnutí, není o co stát. Jenže v písku byl kámen. Ne jen tak obyčejný šutr, jakých jsou spousty. Tenhle byl krásný. Jako zkamenělý květ. Karim mi řekl, že se mu říká pouštní růže.

Tim samozřejmě hned spustil přednášku o tom, jak tyhle kameny vznikají. Chtěl jeden najít pro mámu. I holkám, Alfě a Betě se líbil. Prostě jsme se nakonec rozhodli, že se maličko odkloníme z trasy a průvodci nás zavezou k místu, kde se podobných kamenů dá najít víc. A tím začaly naše problémy. Jeden krásný kamínek strhl lavinu smůly.

V následujících hodinách a dnech, kdy nám postupně všem šlo o život, jsme po pouštních růžích pochopitelně ani nevzdechli. I ta jediná se někam ztratila. Na chvíli se vynořila z písku, aby se nám ukázala v celé kráse, a pak se zase v písku ztratila. Zůstala v poušti, kde vznikla a kam patří.

Ale kdybys žila, Johanko, toužila bych ti ji z dovolené přivézt jako dárek. Tak jsme to přece jako nejlepší kamarádky vždycky dělaly. Jenže pak… pak jsme zůstaly zaklíněné v plechovém monstru. Mě záchranáři vynesli ven živou. Dodneška kvůli tomu mám problémy pobývat ve stísněných malých prostorách. Ale žiju. Když vytáhli tebe, už jsi nedýchala. Proto už ti nikdy žádný dárek nemůžu dát. Ani kamennou růži ne.

Vlastně nevím, jestli jsi měla ráda růže. Ale tahle, kterou z kamene vytvarovalo horko a chlad, by se ti určitě líbila. Nakonec je dobře, že zůstala tam… v poušti. Jako vzpomínka, kterou nikdy neztratím. Od té doby, kdykoliv bosou nohou šlápnu na něco tvrdého, vybaví se mi pouštní růže. A pokaždé si při tom vzpomenu i na tebe, Johanko.

Ostatní už o Johance vědí. Ne moc. Jen že byla, a zemřela. Při nehodě, z které jsem já vyvázla jen s lehčím zraněním. A s nepříjemnou klaustrofobií.

„To ta jizva, viď?“ pohlédne Jonáš na mou pravou nohu.

Hardy už chápe, proč mívám problém, když je kolem mě málo místa.

Alfa s Betou se mlčky drží za ruce.

Dokonce i Tim se na chvíli zarazí, ovšem pak pohodí hlavou a s bezelstným úsměvem dychtivě poznamená:

„Ještě tam připiš, jak ty pouštní růže vznikaj. To je důležitý.“

Tak jsem to sem napsala. Přírodní zákonitosti, miliony let probíhající jevy, chemické i fyzikální pochody… to všechno je důležité. Jako opěrný bod, kolem kterého se točí nevyzpytatelný běh našich náhodných životů.

POUŠTNÍ RŮŽE
je lidový název pro minerál sádrovec, který vlivem neustálého střídání denního tepla a nočního chladu v pouštních podmínkách vytváří struktury podobné květům. V noci vzlíná na povrch pouště voda plná minerálů. Při horku během dne se voda odpaří, ale krystalky minerálů na povrchu zůstanou a postupně narůstají. Krystaly navíc obsahují drobné částečky písku, který způsobuje typické pískové, někdy okrové, narůžovělé, nebo i nahnědlé zbarvení pouštních růží.