Poslední den jsem se v nemocnici už docela nudil. Tak mě napadlo, že si vygooglím, na který ostrůvek nás moře vlastně vyplivlo. Až doteď jsem neměl tušení ani jak se jmenuje.
Dostal jsem jeho souřadnice. 21 ° 41’N 73 ° 49’W. Ty stačilo zadat do počítače a ostrůvek se mi objevil na monitoru v celé své kráse. Nebo spíš nekráse? Řekl bych to asi takhle: V první chvíli, když jsme ho uviděli, a když nás pak milosrdně přijal a my na něm konečně stáli, to byl nejkrásnější kousíček země na celém světě. Ale žít na něm jako Robinson Crusoe dvacet osm let by se fakt nedalo. Ani ty čtyři roky a čtyři měsíce, které strávil sám na ostrově Alexander Selkirk, podle kterého pak kniha o Robinsonovi vznikla. Na to byl náš ostrůvek příliš malý a hlavně nehostinný. Takže bylo štěstí, že nás objevili tak brzo. Hlavně já jsem měl štěstí, protože po tom zranění, když se mi do těla dostal jed, už jsem začal upadat do šoku. Řeknu vám, v tu chvíli by mi bylo ukradené i to, kdyby vedle mě postavili tác se stejkem a hromadou hranolků.
Takže se do toho dáme. Náš miloučký pidiostrůvek se jmenuje Hogsty Reef.
Přemýšlím, jak by se ten název dal přeložit… snad Zabraný útes. To by mě zajímalo, kdo si ho zabral. A kvůli čemu, když tam nic není. Písek, pár keříčků. Ale pokud tam nechcete žít, a jen si tam na pár hodin připlujete, abyste si užili potápění, pak je Hogsty Reef krásný.
Z letadla je vidět, že celé to místo je vlastně atol s otevřenou lagunou.
Jenom abych si to ujasnil. Atol je korálový ostrov víceméně kruhového tvaru, uvnitř s prohlubní naplněnou vodou. Obvykle vzniká tak, že se kolem kuželu sopečného ostrůvku uchytí koráli. Jejich kolonie postupně rostou, až ostrůvek obklopí korálovým útesem. Původní sopečný ostrůvek naopak erozí klesá, až časem zanikne a v místě jeho původního vrcholu se uvelebí jezírko slané vody – laguna.
Takže už víme, jakého původu náš ostrov je: korálového. Korálový ostrov zní celkem vznešeně. I když byl opravdu nejmenší z nejmenších.
Laguna, ke které jsme připluli, má tvar podkovy a je ohraničená podmořskými korálovými útesy. Atol má rozměry přibližně 8 x 5 kilometrů, jenže se právě téměř celý skrývá kousek pod hladinou. Hloubka okolního moře je však asi 1 800 metrů, přičemž v laguně je hloubka pouhých 6 až 9 metrů. Jo, to by sedělo. Na dvou místech útesy vyčnívají nad hladinu. A na jednom z těch míst jsme přistáli. To byl náš skutečný ostrůvek záchrany. Přibližně 270 x 60 metrů suché země. Obejít se dal asi tak za deset minut. Co víc k tomu říct?
Jak jsem předpokládal, je Hogsty Reef součástí souostroví Bahamy. To tvoří 30 větších a 700 menších ostrovů a asi tak 2 400 korálových ostrůvků. Hogsty Reef je tedy jedním z těch korálových.
Na Bahamách nejsou skoro žádné hory, ostrovy jsou hodně nízké, téměř ploché. Náš ostrůvek vyčníval maximálně 3 až 4 metry nad hladinu. Horolezci by se tu teda fakt nevyřádili. Malá nadmořská výška je taky zřejmě důvod, proč jsme žádné ostrovy neviděli a k našemu ostrůvku nás moře zaneslo jen šťastnou náhodou.
Přitom jsme při cestě k němu museli minout mnohem větší ostrov Mayaguana a ostrovy Caicos. Prosmykli jsme se mezi nimi, a nenatrefit na Hogsty Reef, čekala by nás ještě jednou tak dlouhá cesta k pobřeží Kuby. A co všechno se mezitím mohlo stát, radši ani nedomýšlet.
Na ostrůvku nám chyběla hlavně sladká voda a taky jídlo. Jediné, co se dalo jíst, byly čerstvé mušle a mořské řasy. Možná by se nám časem povedlo ulovit nějaké ryby nebo třeba langusty. Problém spočíval hlavně v tom, že jsme nedokázali rozdělat oheň.
Ale zima nám nebyla, to teda ne. V tomhle ohledu jsou tropické ostrovy bezva. Na Bahamách je nejtepleji v srpnu, v průměru 28°C, nejstudeněji v únoru 21°C. A moře má kolem 25°C.
Kdybychom se dostali na nějaký větší bahamský ostrov, třeba i neobydlený, určitě by na něm rostly kokosové palmy. Louskali bychom piniové oříšky, možná jedli ananasy a banány, grepy, avokáda… prostě pohodička. No… to zase ne, ale přece jen. Všechno by bylo mnohem snesitelnější.
Jenže jak říkám… od chvíle, kdy do mě ta potvora na mělčině píchla jed, mi všechny pochoutky světa stejně byly fuk. Nejen stejk s hranolkama, ale i mámin štrúdl. A to už je co říct. To znamená, že mi vážně šlo o kejhák.
Jablko, které mi po doktoru Mendézovi poslala Mariana, jsem si nejdřív chtěl schovat. Blbost, co? Stejně by časem shnilo. Tak jsem ho snědl. Jen hnědá jadýrka jsem pečlivě uložil do papírové obálky. Holkám to samozřejmě nepřiznám. Smály by se mi, znám je.
Musím ale říct, že to první jablko, které jsme si mezi nás šest rozdělili na moři, bylo mnohem, mnohem lepší.
ZDROJ FOTO: Google Earth