Objev ohně, nebo spíš jeho zkrocení, znamenal pro lidstvo obrovský pokrok. Když se lidi naučili oheň rozdělávat a využít, získali zdroj tepla a dříve netušené možnosti tepelné úpravy pokrmů. Oheň přinášel i světlo v podobě loučí a sloužil k zastrašení divoké zvěře. Jenže…
Když se oheň vymkne kontrole, je oheň na střeše. A to doslova.
Proto lidi odedávna oheň vítali, ale zároveň s ním bojovali a báli se ho.
První zmínky o přístroji na hašení ohně jsou ze starověku.
Někdy kolem roku 250 př.n.l. sestrojil jistý Ctesibius hasičskou stříkačku a o padesát let později se o to pokusil i Hero z Alexandrie. Ale velkou díru do světa, tedy do ohně s nimi neudělali.
I ve středověku byl oheň postrach. Ohnivý kohout, jak se požáru říkalo, rychle přeskakoval ze střechy na střechu. Domy byly často dřevěné, navíc namačkané jeden na druhý a doškové střechy snadno vzplály tak rychle, že k pokusům o hašení často ani nedošlo. A pokud ano, tak pomocí věder vody, která lidé podávali těm, co stáli na žebřících nejblíž plamenů. Bylo to nebezpečné, voda se navíc musila nosit od studně, nebo od řeky, takže oheň byl většinou rychlejší. Lidé proto polévali spíš okolní střechy, aby se oheň nešířil, a postižený dům prostě nechali vyhořet.
V roce 1518 vymyslel Antonín Platner, zlatník v německém městě Augšpurku, stříkačku na vodu, ale teprve když na přelomu 17. a 18. století amsterodamský malíř a vynálezce Jan van der Heyden přišel se zlepšovákem v podobě hadice, začala být hasičská technika účinnější.
První hadice byly sešívané z kůží, později spojované pomocí nýtů. Obrovským pokrokem pak byly konopné hadice bez švů, od roku 1847 uvnitř pogumované. Teprve hasičské stříkačky opatřené hadicemi mohli požár zkrotit. A krotí je dodnes. I když technika v každém směru pokročila, hasičské hadice zůstaly v boji s požárem jednou z hlavních zbraní.
ZDROJE:
https://www.hasicskajednota.cz/cs/hasicske-rozhledy/z-dejin-hasicstvi