Milý táto!
Zítra už mě pustí z nemocnice, tak chci využít poslední chvilky klidu, abych Ti napsal. Já vím, teď si asi říkáš, co ten kluk blbne, když se vidíme každý den. Navíc nás čeká víc jak desetihodinový let do Prahy. Za dobu, kdy musíme přeletět osm tisíc kilometrů, se dá probrat spousta věcí. Jenže: bude u toho máma a pochopitelně Alfa s Betou. Možná i někdo další z české skupiny.
Popravdě… na tomhle zas tak nezáleží. Problém je jinde. Prostě mám pocit, že do očí bych Ti všechno asi nedokázal říct. Vlastně si vůbec nejsem jistý ani tím, že Ti tenhle mail pošlu. Třeba ho smažu a Ty se vůbec nedozvíš, že existoval. Ale já ten mail napsat musím. Potřebuju to. Potřebuju si v hlavě srovnat, co cítím. Co se stalo, co se nestalo a proč. A chci to udělat dřív než z téhle nemocnice, kde mi zachránili život, odejdu.
Víš, vždycky jsi pro mě byl velký vzor. To, jak se chováš, jak vypadáš, co všechno znáš a umíš. Co jsi v životě dokázal… Když jsem byl malý, říkal jsem si, že až vyrostu, budu jako táta. Možná jsi to vycítil. Nebo sis to dokonce i přál. To nedokážu posoudit.
Jenže jak jsem dorůstal, začal můj obdiv k Tobě být stresující. Ve srovnání s Tebou jsem si připadal strašně nedokonalý. Slabý a hloupý. Štvalo mě to. Dokonce tak, že jsem Tě v té době skoro až nenáviděl. Jako vysokou horu, na kterou nemám nikdy šanci vylézt. I když bych tolik chtěl.
Jenže pak se to zase nějak zlomilo. Začal jsi mě brát jako parťáka. Tvrdil jsi, že na všechny tři ženské doma nestačíš. Fakt je, že ukočírovat Alfu s Betou, dalo vždycky zabrat. Ale já většinou vím, jak na ně. Nemám páru proč, ale nějak na mě dají. Jako já dám na Tebe. Jsou jenom o tři roky mladší než já, ale odmalička to vnímám tak, že je musím ochraňovat. Občas i jednu před druhou. Prostě to mám nastavené, že se o ně mám starat. Připadám si někdy jako hlídací pes. Ale dělám to rád. Sem tam mi lezou na nervy, to bych lhal, že ne. To je snad normální, nemyslíš?
Proto, když se to přihodilo… když došlo k té nešťastné evakuaci, věděl jsem, že musím udělat všechno pro to, aby se holkám nic nestalo. Do záchranného ostrůvku jsem lezl s vědomím, že hlavně Beta, ale i Alfa budou asi vyšilovat, však víš, co dokážou, ale že to zvládneme.
Všechno se pak semlelo strašně rychle. Zmatek při opouštění lodi, rozbitý člun, záchranný ostrůvek jen pro šest lidí, rozbouřené moře, vysoké vlny, tma… Najednou nás to neslo pryč a Ty… Ty jsi jen zavolal: „Dej na ně pozor, Hardy. Jsi z nich nejstarší, spoléháme na tebe!“
Ne, tati, tohle jsi mi neměl říkat. Během těch dlouhých hodin na širém moři jsem si tu větu mockrát omílal. Vlastně neomílal, ona mi zněla v hlavě sama. Tvůj hlas mě chvílemi skoro paralyzoval. To, co jsi zavolal, nebyl příkaz. To byla zoufalá prosba. Možná poprvé v životě jsem v Tvém hlase cítil slabost. A strach. Dokonce i pocit selhání. A přitom jsi chtěl, abych já neselhal. To byla tak obrovská zodpovědnost, tak obrovská! Tati, ty ani netušíš, jakou tíhu jsi na mě tou větou naložil!
Několikrát mě pak napadlo, že to možná bylo poslední, cos mi v životě řekl. Že to nedáme… že už se nikdy neuvidíme. Ale před ostatními, hlavně před Alfou a Betou, jsem si o tom nemohl dovolit ani ceknout. Byly to nejtěžší chvíle, jaké jsem v životě prožil. K neunesení.
Na druhou stranu mě ta Tvoje věta paradoxně držela nad vodou. Uvědomoval jsem si, že selhat nesmím. Že musím bojovat úplně do posledního okamžiku. A pokud se nezachráníme, nebude to moje vina. Ale ani Tvoje, táto. Chápeš, co tím myslím?
Strašně moc jsem si přál, abych Tobě a mámě mohl holky předat živé a zdravé. A vidíš, nakonec vám ony předaly mě. Živého, ale jen tak tak. Vím, že nebýt ostatních… No, hlavně, že nás pátrací letadlo našlo včas. Ale kdyby ta naše tlupa zoufalých trosečníků nedržela pohromadě, mohlo být všechno jinak. Mnohem horší.
Z dnešního pohledu, kdy už je mi hej, jsme vůbec nebyli tlupa zoufalých trosečníků, ale gang odvážných, jak začala říkat Mariana a Tim se toho okamžitě chytil a pak i Jonáš a naše holky. Víš, táto, Alfa s Betou vůbec nejsou tak slabé, bojácné a nesamostatné, jak si možná myslíš. A jak jsem si i já až donedávna taky myslel. Přežily ztroskotání na moři. A víš, co je zvláštní? Nebyly mojí přítěží, ale posilou. Navzdory té Tvojí větě. Nebo snad díky ní?
Mám Tě rád, táto. A jsem vděčný, že ta věta nebyla poslední, kterou jsi mi kdy řekl.
Tenhle mail Ti nepošlu. Asi bych se trochu styděl. Ale ani ho nesmažu. Zatím. Myslím, že si o tom jednou popovídáme z očí do očí. Ale v letadle ne. Znáš holky, mají oči a uši všude. A nemusí taky vědět všechno, no ne?
Tvůj syn Hardy